Zdrávas, vlasti...

Po městě bloudím nešťastném,

po troskách šlapu slávy,

píď každá toho dláždění

kus naší dějepravy.

Zde stával velký Otakar,

tu mluvil Hus, tam Jiří;

tu krváceli pro svou vlasť

největší bohatýři.

Tu budoucím nám žehnala

Karlova mroucí ústa:

teď pusty jsou ty stěny kol,

div mech jich neobrůstá.

A ze všech koutů hledí smrť,

a mostecké ty brány

jakoby byly katany

z hlav po vrch zbudovány.

A půda pálí pod nohou

tak divým, hrozným žárem,

jak Koniáš by přikládal,

by vlasť už byla škvárem.

A dusné mraky nad hlavou,

ty rakve těžkým víkem

spadnouti hrozí na nás, hle,

už každým okamžikem.

Ba nikdy více mraků těch

svou nerozptýlí slávou

ta hlava naše, sražená

už s ramen před popravou.

Lid odsouzen už k otroctví

nestřese pout svých s pěstí,

nadarmo kosti pod zemí

na Bílé Hoře chřestí!

Ba neprocitne Blaník víc,

neb není v lidu víry –

vlasť rodí živé mrtvoly

a mrtvé bohatýry.

Po městě bloudím nešťastném

v den štědrý, v dobu štěstí –

jinde se bůh v svět usmívá,

zde peklo hrozí pěstí.

Jinde si lidé v objetí

dnes padají, tu leká

se druha druh a vymýšlí

hněv člověk na člověka.

A cizák jako rodný syn

po schudlé vdově plivá,

a bůh je hromem nesmete,

bůh na oba se dívá!...

Však slyš – co to? Jaký to zvuk?

Jaká to hudba čistá?

Jakoby opět Lazara

křísila ruka Krista...

O, slyším hru to čarovnou,

či sluch mne jenom mámí?

Ach, loretánských zvonků to

hlas dojemný, hlas známý!

A mně se zdá, že hlaholí

dnes: „Ave matko čistá!

Pán s tebou! Počni, krásná, již

plod žití: Volnosť-Krista...“

Buď požehnána, vlasti má!

O, zvučte zvonky hravé –

má duše s vámi modlí se

dnes vaše tklivé „Ave“.