ZDRCENÁ REVOLTA

Otravné páry

valí se

nad sžehlou zelení

povadlých luk a smutkem pokosených polí,

kotouči olověnými

ovíjí kostry stromů,

v hluchý kraj lehajíce a němost shroucených obzorů.

Mraky se plazí v černé tíze

oblohou,

padají

v neplodné klíny mrtvých údolí,

snoubí s rudými výdechy

zejících roklí,

v drtivém tichu nehybných mrazů.

Slunce jen

jako vřed otevřený a jitřící

v prohlubni stínů sazové dálky,

neznámých světů příšerna

hasnoucí oko,

v posledních křečích

dáví tu

zkažené krve své stydnoucí kapky.

Duše má

v poušti té,

smrtelné agonii

žití a vesmíru

závidí

strnulost tupou zvěři a necitný klid hmotě,

vzpírá se

vzepjetím svrchovaným zlomených sil,

v konečné touze rozšláplého srdce,

svíjí se

v zápase marném

po teplém světle,

aby se v chvíli

zřítila

zdrcena

do tůně bolů

prázdna a samoty.