ZDROJ POESIE.

Nač vyčítati básníkům

jich písní stesk a trudy –

klít číši, místo rozkoší

že útrap mok v ní rudý?!

Kdo chtěl by kamenovat cit,

že z ňader krví plyne,

kdo týrat srdce výčitkou,

že trápí se a hyne?!

Svou ptáče radost vyzpívá

i žal na stinné sněti –

jen lidské srdce zmučené

to nesmělo by pěti?!

Na výši ducha závratné

tam vichří, hřmí a blýská,

však srdce to radš vzpomíná

a tiše pozastýská.

Je v srdci poesie zdroj

a jeho hloub je bezdná –

v ní vášní, bolů chmurné dno

i jasná výše hvězdná.

Kdo vidíš jenom z chmury dna

kříž muk a útrap čníti,

viz též, jak na něj hvězdná výš

až dolů ke dnu svítí.

Hleď, z božství toho polibku

ve všelidskou tvář Krista,

jak vchází v duši klid a smír,

zář věčné krásy čistá!