Zdvojená balada ku chvále ňader mé paní.

Ze stříbra klenbo nahozená,

jak Fattahi pěl v slokách svých,

bouř polibků mých k tobě schvěná

se stele divá, rozkypěná

ve pahrbků tvých pád a zdvih

a téměm jich, jež v běl se nítí,

se ve krvavých hvězdách třpytí,

to růže zkvetly v padlý sníh.

Lne rozstříkaných krajek pěna

kol v průsvitavých závějích,

a jako perla uzarděná –

žár, samý nach, jas, třpytu změna –

by vyplula z řas šatů tvých,

ó Francesko, mně ze zákrytí

tvé prsy tuhé z krépů svítí,

to růže zkvetly v padlý sníh.

Ó touhy, sny mé beze jména,

jež vlajete, kdy večer stich’,

a nad vodami pták jen stená,

k těch ňader vlnám, luna zmdlená

kam klesá po svých paprscích,

proč chvíte se jak vánek v sítí,

těch květů zříce vlnobití?

To růže zkvetly v padlý sníh.

Dvojice hrdlic vyplašena

tak netulí se v haluzích

nad hnízdem svým, jež větví stěna

v spleť hustou spíná zalistněna,

jak ňadra tvá, jichž netk’ se hřích,

se cudna snaží v tylu skrýti,

co žhavé rty mé k nim se řítí;

to růže zkvetly v padlý sníh.

Teď vlas, jenž proudí na ramena,

jak had se kol jich hroznů mih’,

teď hladí, láská rozhalená,

teď přes jich plnost výš se klena,

ku bokům víří v ručejích,

a z jeho tmy tvých prsů zříti

je pupence se jemné rdíti:

to růže zkvetly v padlý sníh.

Když v boudoiru překvapena

se marně halíš v úzkostích,

já klesna k tobě na kolena,

Venuše Anadyomena

ti šeptám, a tvůj zvoní smích;

nechť zní! jen víc je rozbouří ti...

Já z kalichů těch piju žití!

To růže zkvetly v padlý sníh.