ZE DNA SRDCE.

Ty’s oči moje chtěla otevříti

a nevěru z mé duše vyplašit.

Hle! pravila jsi, co je blaha v žití,

co v lidských srdcích lásky má svůj byt.

Hle, šedý oblak, hvězdy, peruť ptáka,

vše volá k tobě: Vzleť a volný buď!

A dole zem tě květem k sobě láká

a praví sladce: Pojď na moji hruď!

Nuž tedy vol! Vol mezi nebem, zemí,

co zvolíš ty, i cílem bude mým...

A já zřel na tě ztrnule a němý

a zvolal náhle retem zoufalým:

Zem prach je bídný, nebe – není, není,

a blaho, láska – lež a přelud jest!

Mým cílem zhrdání a zapomnění,

nech duši mou, jí nelze jinak vést!

Jde vlastní cestou, již si vyšlapala

na strmé hrázi marných tužeb svých,

kde z jedné strany v poutech lidskosť lkala

a z druhé zhýralců se rouhal smích.

Jde hrdě, přímo, oči zavázané,

na hřbitov neznámý a daleký,

jí málo hvězd a málo světel plane

a její heslem: Pokoj na věky!

Jdi, bludné dítě, líto jest mi tebe,

jdi, zapomeň svých velkých nadějí;

po boku mém je těžko hledat’ nebe,

tvé síly chabnou, vrať se raději...

A ty jsi v slzách zraky obrátila

v mou bledou tvář muk ostnem rozrytou

a pravila jsi: Rci, kde tvoje síla?

Kde víra v nebe, kde tvé snahy jsou?

Kde jsou mé snahy? Na dně srdce leží,

jak chomáč listí zašlapaný v prach!

Má víra! Ach, to loď, již od pobřeží

bez kotvy bouř odnesla na vlnách!

A moje síla? Dávno, dítě moje,

mi s krví odešla z ran ve hrudi!

Snad její zbytek nové jednou boje

těch prvých strašnější zas probudí!