ŽE NEDŮVĚŘIVÝ JSEM, MOJE MILENKO?

Že nedůvěřivý jsem, moje milenko?

Oh, tomu nediv se, milenko moje mladá.

Kdykoli řekneš mi to známé „Mám Tě ráda!“,

tu z minulosti se mi vždy hned vybaví

i další budoucnost – a s ní

buď zklamání, buď zvšednění, buď zrada –

té kletby se už srdce nezbaví.

Když člověk dospívá, duch zkušeností zrá

a srdce stárne mnohým zklamáním –

tak snadno, prostě, se už neoddá

žádný z těch tří milostným vyznáním.

Vždyť vědí všichni tři, že často tak

je náhoda jen lásky mateří,

že srdce dívky pudům chvilkovým

tak bez váhání často uvěří!

A běda milenci, jenž oddal srdce své,

a na oltáři srdce ženy dal

se uctívat jak Bůh, a žertvy zápalné

bez studu, bez hrůzy, ba s láskou přijímal!

Čím bude, až duch procitne, a cit

vyvane z ženy nitra?

Oh, dala vše mu dnes, měl jí dnes Bohem být –

jak pomstí se mu za zklamání zítra!

A vědí víc, vědí, jak často lze

i lásku lhát! – A vědí ještě víc – – –

A proto se, milenko moje mladá,

když řekneš mi to známé „Mám Tě ráda!“

už mojí nedůvěře nediv nic!

Můj duch se ironické nedůvěry té,

jak srdce únavy,

již asi nezbaví.