ŽE NEUMRU...

Že neumru, to vědomí mne sílí,

až v zem mi ustelou, žít budu dál –

v květ vtělena tak kouzelný a bílý,

u nohou sníh, kdes na úpatí skal.

Ó, není smrti, duše má to cítí,

když na vrcholu stane srázných hor,

v těch bystřinách, jež v údolí se řítí,

a v hymně ptáků, kterou jásá bor.

Jak orel skalní nad stržemi krouží,

jsou křídla její k letu rozpiata,

a v soumraku, jenž po stráni se plouží,

jde ve snách teskně, sladce dojata.

A v jezerech, jež azurem se skvějí

jak nádherná a horská zrcadla,

tam v závojích se halí do krůpějí

a do rosy si lehá omládlá.

Ó, v tichu noci tajemné a stmělé,

když slunce nad horami slaví vjezd,

v tom ránu, které probouzí se skvělé,

má duše žije v květech, záři hvězd!