Že přijdeš, ruce moje uchopíš

Že přijdeš, ruce moje uchopíš

a pohladíš je měkkou svojí dlaní,

a usměješ se – jako tehdy, víš?

Tvé oči vidím, stříbro na Tvé skráni.

A přivineš mne k sobě. Ztiš se, ztiš,

mé srdce v ňadrech! Marné vzpomínání –

Jde soumrak sadem, noc je blízka již,

a láskyplně nade mnou se sklání.

V mém sadě podzim dávno listí svál –

Ty bušíš touhou, snivé srdce moje?

Svit naděje ti čárný zase vzplál?

Mé srdce dí mi: „Rozkvetl můj strom

jak modrý šeřík z jara. Písní zdroje

zas vroucně zvučí přítmím v stromě tom!“