Že prý Boha není!

Co našim otcům bylo neslýcháno,

co vrhal druhdy svět v říš prokletí,

co druhdy rouháním jen bylo zváno,

to velebí teď naše století.

Teď zemi bouří děsné vzpoury jek.

V boj proti Bohu vydal se náš věk

a volá k nebi v zpupném burácení,

že prý Boha není!

Ty dítky prachu, nicotní ti červi,

prý nahlédly v ten hvězdných světů kruh

a zkoumaly prý všeho žití nervy

a nikde nespatřen prý tvůrčí duch;

i nechce znát víc Tvůrce svého tvor

a volá davů zaslepených sbor,

jak zhýralec v svých kvasův opojení,

že prý Boha není!

To sobectví, jež nectí bližních práva,

ni Boží ani lidské zákony; –

ta vášeň, s jakouž lidstvo zaprodává

se v modloslužbu bůžku mammony; –

to zříkání se všechněch svatých snah,

jež svět jen se smíchem teď metá v prach; –

to všecko ozvěnou je přesvědčení,

že prý Boha není!

A kdyby mnohým sborům po Sionu

se svlekl nedělní ten jejich háv

a zrak by nahléd’ za zevní tu clonu

a seznal duší pravý směr a stav, – –

ó naše hříchy, naše netečnosť

ty mluvou smutnou zvěstují to dosť,

i v církvích že ta vzpoura zuby cení,

že prý Boha není!

Ó bratří, kdož svou duši milujete,

ó pomněte, co dosud mluví Pán,

jak napomíná všecky: Bděte! Bděte!

A střežte pilně svého srdce stan!

Zem falešné též mívá proroky!

Zkušujte duchy i jich výroky

a odmítnete lež tu v rozhořčení,

že prý Boha není!

Ten světa dům a jeho steré divy, –

ty zákony, jež vedou dráhy hvězd, –

hlas svědomí, ten soudce v srdci živý,

jenž hlásá: Pravda, spravedlnosť jest, –

ten velebný žalm lidských dějů všech,

ten nejhlubší všech lepších srdcí vzdech,

to volá v posměvačův poblouzení:

A že Boha není?! – –

Ó znejme, bratří, ctěme Hospodina,

byť porušenců dav Ho zapíral,

dřív, znamení než ukáže se Syna,

jenž božsky žil tu, božsky umíral, –

než železný prut toho Vévody

jak v střepiny roztříští národy,

než ve pláč věčný rouhání se změní,

že prý Boha není!