Ze šalandy.

Při hvězdách a při měsíci,

při kmitavém kahánku

sešla se dnes ve mlejnici

chasa bludných krajánků.

Ej, což je tu lži a řeči,

se stárkem se smějí mleči,

nežli ráno zavítá,

nasmějí se do syta.

Ten ví cosi povídati

o ženiších v potaji

a kolik že tisíc platí

dceři tatík po kraji.

Po Labi a po Sázavě

putuje jich hovor hravě,

od Vltavy k Lužnici

na vorech a lodici.

S horských pěšin sráznou cestou

krok je vede v údolí,

za ženichem, za nevěstou

smích a žert jich hlaholí.

Pana otce na Cidlině

hlučná paměť v řeči mine,

i na vdovu v Jizeří

krajánkové zaměří.

Není kola v českém kraji

bez hráze ni stavidel –

chutě o všech povídají,

jak kdo kudy jel a šel.

Lež a pravdu hovoříce

dívají se do konvice,

a když prázdna, stárkův hlas

naplní ji v krátce zas.

Dostupuje ku půlnoci

neodvratná hodina,

ledakterý spánku mocí

už už objat usíná;

dva již jenom z chasy celé

k chvíli duchův neveselé

k noční hlídce zbyli tu

v polotemném zásvitu.

Oleje prost vedle kříže

kahan prsk a smutně zhas,

a jen z okéneček mříže

měsíční se vkrádá jas.

Kolo vrže, mlýn se staví

jakby mdlý a od únavy,

jak trhaným klepotem

loučil by se s životem.

Smutně dvé tu kamarádů

vedle sebe bez hnutí,

tiši jakby brali radu

každý ve své zármuti.

Vzdech se ze dvou prsou valí,

vždyť zde oba pochovali

před dávnými před lety

života kus prokletý.

Hle, krajánek vetchý věkem

hlavu klade do dlaní,

vzpomínka mu drahým lékem

do duše se uklání.

Před lety zde v bujném lesku

pánem býval na zájezku,

dobrým panem otcem zván,

zval ho žebrák, zval ho pán.

Klapaly ty mlejny hlučné,

až je v horách slyšeli,

byly v chlívech krávy tučné,

řehtot koní veselý;

na komoře vedle matky

milých dětí hovor sladký

a na dvoře krákoře

čilá drůbež bez hoře.

Povodeň a sucha, daně

dívaly se do mlýna,

dívaly se do kukaně

i do prostor kravína;

dívaly se do truhlice

ode roku k roku více

na mlynářku, na děti

ku smrti a závěti.

Zbyl tu sám jen; osiřelý

žebrákem, hle, bloudí sám,

zde pochoval život celý,

dnes tu žije vzpomínkám...

A druh jeho? Srdce mladé

do minula štěstí klade,

odtud bral se na cesty

bez štěstí a nevěsty!

Na těch místech, pod tím krovem

pod olšemi ve stínu,

na srdečku démantovém

v náruč tiskna dívčinu

budoucnosti stavěl hrady,

ale zášti hrom a zrady

spanilé mu hrady vzal

a jen slzy zanechal.

Ta tam všecka její krása,

očí hedváb, srdce tluk,

i nádhera zlatovlasá

i šepotu měkký zvuk,

ten tam všecek přísah příval,

a ta, na nichž odpočíval,

ňadra vroucí ochladla

a láska se vykradla.

Provdala se; kam s tím žitím,

kam s tou bídou ve hrudi,

kam s tím mocným žilobitím,

než se vášní probudí?

V šíré světy, jeho proudy,

jeho bídu, jeho hroudy,

v jeho nízké závrati,

štěstí víc se nevrátí!

Konvice a kostky, karty,

výborný to srdci lék,

a kazajka na caparty

na ten krátký stačí věk.

Do šalandy, do mlejnice

není třeba krasavice,

jenom něco pohádek –

výborný to srdci lék.

S upomínkou sedí sterou

na násypkách druhové,

a okénkem již se derou

zvědaví dne zrakové.

Slunce plane za jabloní,

jež své větve k oknu kloní,

a kohoutí na dvoře

družina svou krákoře.

Vešel stárek do mlejnice,

hosti budí ze žertu,

sype mouku na čepice

a posýlá ku čertu;

za ruce je, nohy chytá,

kleje zas a v ráno vítá,

ač už dávno svítání,

marno klení, vítání!

K čemu tajiť? Krajánkové

zde svých poutí našli cíl,

nejmilejším ve domově,

ten jim nejdražší všech byl.

Zde jim hroby vytesali

za olšemi v lesním skalí,

písně této zapění

miserere ať jim zní!