ZE SAMOT

V uličkách zakřivených,

v zahradách uzavřených

na břehu tiché řeky mezi paláci a chrámy

jsem žila ve tradicích, zakotvených

hluboko v duši. Odvážnými vidinami

má křídla zmohutněla, vzlétla

vysoko, daleko: A teď

majáků výstražná a vůdčí světla

kdos pozoruje na mé lodí, a já v šeď

stříbrných vln a modrých září

do dálky pluji volna, pluji, zpívám – –

Pochodeň, uhasnuvši na břehu, co zmaří,

nahradí velká hvězda,

já pluji, zpívám, v dál se dívám:

sen snem se nezdá,

skutečnost skutečnosti,

strašlivě bouří bolestná má krása

dnů, let a staletí, a prostí

andělé nebes řídí moji loď. A plachty

zpívají, plachty zpívají, a jásá

obloha, moře!... A ty, – – v snách Ty,

původce dálné plavby mé, v hlubokých snách

přijímáš moji duši, v jejíž struny sáh’

tep tvého srdce žhavý?

Přísloví drahých ostrovů, ty víš, co praví:

korálu přibývá, a palma roste – člověk odchází...

Stožáry kříží se a plachty zpívají,

úžasné zjevují se obrazy

pravd, lží a legend a snův o ráji,

přízrakův, proroctví a křídla můr,

dotknutá tajemstvím, jež na azur

vepsána zlatým písmem hvězd –:

obloha, moře, věčnost, zaslíbená země...

O jaký slavný vjezd

do samot v rozsvícených ránech

a v půlnocích na oceánech –!

Pohřbené sny jak dávná Atlantis

hloub nežli možno dohlédnout

jak světélkují zázračně! Ó, viz:

obloha, moře, věčnost, zaslíbená země – –

Má křídla tvými jsou, a není pout,

vše láskou stvořeno, co bylo v tobě, ve mně,

zůstane bez hranic a bez proměny – –

div lidských srdcí nezjevený,

a jeho mysterie elegická hudba plachet provází,

a přec jak vykoupená tíseň,

v svobodu křídel vykoupená tíseň

zní ona nota s neodvratným závěrem

života, smrti – akordem a snem:

korálu přibývá, a palma roste – člověk odchází...

V uličkách zakřivených,

v zahradách uzavřených

na břehu tiché řeky mezi paláci a chrámy,

kde život, štěstí, závrať – byly s námi,

ty slyšíš onu píseň?