ZE SBÍRKY „JÍNÍ“.

Strom mladistvý se oděl v květ,

sny přišly v jeho stínu dlet.

V šum jeho jsem se pohřížil,

a při pohádkách milo zdřím,

jen zdřím: jak dlouho, zdali vím?

a podzim už se přiblížil.

Kři holý, kdy tě oželím!

V tvůj stín jsem sedal s veselím –

ó jak’s byl v květu spanilý!

Zřím zas tě a – jdu vesel dál,

bys nikdy na mně neshledal,

jak ostny tvé mne ranily.

Ó prodli, slunce, na vršku,

v tvém nech se zhřeji papršku,

a neodcházej ze mlází.

Víš, přicházelo’s, ani šust,

sny líbalo’s mi s mladých úst,

a teď? – Juž s nimi zachází!

Až, děvče, nebude mne víc,

tu karafiát vypěstíc

mým posypávej popelem,

a vzkřísíš mne v květ bělostný.

Až vůně – šept můj milostný

tě zlíbá, odvěť pocelem.

Tichounce, zvonku, tiše zni;

juž moji snové v duši sní

jak v dole rodná vesnička.

Ó spěte, sny mé milené;

tam v chatce, tělo schýlené,

se za vás modlí matička.

V luh rád jsem sny si vodíval,

kdy stromek v květ se odíval.

Teď srdce ve rmut rozčeří

v ně padající zpomínky,

kdy zřím, jak mladé na kmínky

sníh padá s bílou kadeří.

Už stroj se, strome, do jíní;

stich’ ples, dým stoupá ze síní

a brzo v led se promění.

Strom mlčí, ani nehlesá;

jen větve spíná v nebesa

jak v modlení.

Mně na okénko klepe mráz,

že ze světa se vrací zas.

I naslouchám, proč přichází:

slov jeho šat má samý třpyt

a srdce tepla ani svit,

až mne to v srdci zamrazí.

Teploučko, teplo u kamen,

děd dumá zhaslý mládí sen;

stich’ bol, už zraku nezkalí.

Jas luny snivý k němu zří,

a na skle jíní zahoří:

toť z jeho slzí krystaly.

Jsou vánoce. Zas u jeslí

na stromek dárky přinesli.

Když srdce jsem se otázal,

v dům milený šla myšlenka;

a mráz, co hledím z okénka,

mně na skle kytic navázal.

Bůh zdřím. Svit oka jeho zhas

pln milosti; byl zimní čas.

Hle, juž se budí Bůh, jenž snil,

a jeho směvem rdí se květ,

a plná květů šeptá snět,

že boží sen se vyplnil.

I dotek jsem se květu úst,

a kol mne lítl šeptu šust

jak z posvěcených lásce chvil.

Co cítím? Mně se prsa dmou,

lesk nebe svitl v duši mou,

sám Bůh to ke mně promluvil.

Už jaro je tu u chýšky;

zní v sadě k plesu kalíšky,

med nesou stromy k oběti,

až vůně stoupá do nebes.

Pojď, milá, sám Bůh dnes je kněz,

on lásku naši posvětí.

Ó zbuď se, zbuď se, motýlku,

je tobě žít’ jen na chvílku,

hle, z medového kvítí ssaj!

Ó spěchej, jaro utíká,

a s ním tvůj život zaniká –

motýlku, zbuď se, přišel máj!