ZE SIENY.

Jak jeden verš se někdy v duši skryje

jak muška v květ! Jak démant když jej vryje

v zrcadla plochu. Prach pak na něj slétá

a na sta dojmů nových celá léta

se vrší naň, a on přec živ a v mžik

se jeden ozve... skrytý souputník,

jak nějaká z let dávných melodie

když napadla tě. Bloudím po Sieně.

V spleť uliček se úzkých ztrácím denně,

nad dómem žasnu, nad façádou pestrou,

jež orvietské jako mladší sestrou,

nad půdou chrámu plnou sgrafit stojím,

krok učinit se po ní skorem bojím

a myslím si, že ta je hodna jen,

by samotný Ráj byl ji vydlážděn

a andělé jen vznášeli se nad ní.

Mou hlavu snové obletují ladní,

když fontány zřím, loggie, s touhou spěji

k palácům starým – Strozzi – Tolomei –

Piccolomini – v dojmech stále nových

se vzdávám kouzlu maleb Sodomových;

k piazze scházím po zvětralých schodech,

v sad za městem jdu pro stín si a oddech –

a při tom stále, v tichu – v ulic ruchu –

v kostelích – sálech – sadech zní mi v uchu

jak včely bzukot, jako vánku steny:

„Bůh pravil Smrti: Vstaň, jdi do Sieny!“