Ze Sinaje.

Slyším hlasu temné zvuky,

blesky vidím šlehat kolem,

a řev hromu z hlubin země

rozléhat se z hory dolem.

Ký to hlas ač hromu zvedá,

že až stráň se chvěje holá?

Či snad Mojžíš ze Sinaje

Israel svůj v hněvu volá?

Mrtev dávno Israel už

a pod Nebo Mojžíš v klidu...

Náš to Sinaj – Hora Bílá

slova svatá mluví k lidu.

Pod horou jsem stanul svatou,

s hrůzou zírám ku temenu;

a co zřím tu – z krve slova

v desky ryta ze kamenu.

A na desce první psáno:

„V své uvěříš povolání!“

a na druhé: „Bez Golgoty

není spásy dokonání!“

Zastru tvář si – a obrácen

hlasem hromu hřímám v kraje:

,Svatou střezte vůli Páně!‘

Ale lid mi hluchý laje...

Dvě stě let už bloudíme tu v poušti

bez úsměvu na rtech, bez oddechu;

dvě stě let už práhneme tu žízní

a hlas náš tu zmírá v temném echu.

Kolem nás už všude v chrámy zlaté

nejsvětější dary v oběť snesli,

kolem nás už národové vzhůru

k nejvyšším se světlům vznesli.

A jen my tu ještě v poutech, spjati,

ve mrákotě dusné, matném boji...

Či jen nám Tvá, Pane, láska brání

přiblížit se k slunce Tvého zdroji?

Na svaté jsem klečel Hoře,

toužný hlas můj k nebi úpí:

„Messiáše sešli Pane,

těžce rvou nás drápy supí!“

Srdce mé se rozevzdychá

vlasti drahé nad ranami,

ale s hora hlas mi káže

„„Messiášem buďte sami!““

A mou hlavu závrať jímá,

mysl klesá ve temnotu:

„Což lid už ten přeubohý

křížů snesl na Golgotu...“

Kolikrát už v svatém hněvu

utéc chtěl jsem na poušť tichou,

abych nezřel lidu svého

kleslosť tu a bázeň lichou.

Kolikrát už ve zoufání

vyrvat chtěl jsem srdce z těla,

a svou hlavu bolem skleslou

navždy ztišit zcela, zcela.

Než i v poušti žalné echo

za mnou nese lidu lkání:

nelze, ach, mi ani v poušti

bez něho být v umírání!

Honíte nás co zvěř divou

po stráni a po skalině

jak Israel – jenžto v bázni

krýt se musel v moře klíně.

A dál-li nás poženete,

skryjeme se v slavské moře,

a nad vámi vlny jeho

zaúpí vám věčné hoře.

Zašumí vám píseň hroznou,

navždy že vám hlas tu skoná,

a vás stihne v hněvu božím

osud krále Faraona.