ZE SMĚSI ZPRÁV.

Ční maják při mexickém břehu.

Kol žádný koráb na dostřehu;

je pusto na vodách i nebi.

Jen zuřivé vlny se bijí a rvou,

jich víry se černají matnými tmami,

jak po jícen roztažené zejí tlamy,

z nich zubatá skaliska bíle se šklebí –

a mraky lhostejně jdou cestou svou.

Ční maják světlem k nebi vzpjatý;

hlas hrůzy od jeho řve paty

až do pustinné jeho výše.

Neb donikla zvěst v jeho samoty taj,

bouř divá že jitří se za břehem v dálce,

že otčina krvácí v neblahé válce,

že vypíjí útrapy z přeplné číše

ten domov bratrů, drahý rodný kraj.

Ký div, že v zmatku zapomněli,

jak na majáku osamělý

as na chléb čeká strážce s dětmi!

Již buší jim na dveře vychrtlý hlad,

již matka tak úzkostně sousta jim dělí,

že bezvolně strážce, vždy oddaně bdělý,

je v pokušení... Jestli maják se setmí,

pak přichvátá mu pomoc odevšad...

Ne! Na mžik jen jej hoře pletlo!

Jde, udržuje strážné světlo,

to svaté světlo povinnosti!

A žena, svým drahým když udílí všem

té ubohé, miznoucí potravy části,

vždy tajně a hrdinsky umí je zmásti,

vždy ubírá sobě, by měli jen dosti, –

a chřadne, věrna těm svým obětem.

Až vzpomněl kdos, že maják strádá,

a do vln zuřivého stáda

člun přispěl těm, již chrání světlo,

a všecky je přeplavil na dobrou loď.

Chléb života přijal zas otec i s dětmi,

zas vrátil se k světlu, jež nikdy se netmí, –

však vysílením, jak se ve zprávě četlo,

svou láskou silná zhasla máť a choť.

I pohřbili pak blíže mysu

v tu mořskou schránu bez nápisu

choť skromnou bezjmenného reka.

A hrob její, velký a křišťálový,

je nesmírný, tichý jak hluboká láska;

vždy maják bdí nad ním jak strážcova hláska,

kde povinnost k posvátným obětem kleká. –

Ó, co je v světě světců, – kdož to ví?!