ZE SNA...

Má sladká, Neznámá! Jak narcisu květ z vázy

z mých vystupuješ snů, když světu prchá duch,

Tvých očí pohledem zoř purpurová vzchází

a v srdce prázdnotu nalévá nový vzruch.

A netělesných rtů Tvých jemné dotýkání

v hvězd třpytnou záplavu vzduch kolem roznítí, –

já cítím žití své, v něm nekonečné plání,

jak svěží vyrůstá mi z kouzel nebytí.

To sen, jenž žitím jest, smrt z něho probuzení,

po něm z mé bytosti jen zbývá touha má:

A mrtev celý den, já čekám Tě v mé snění

až večer vzkřísit mne zas přijdeš, – Neznámá!