Ze sna mládí. (2.)

Tak krásné byly v ústech matky báje!

a v dětské mysli, v duši nevinné

jsem hledal po nebi ty ráje snivé

a našel! – našel v hvězdě jediné.

Ta krásná byla, tak se tiše leskla,

jak tajemného blaha z dáli svit:

„Hleď matičko“ – však nedořekl jsem to,

už sklesla; ráj i sen – jen plachý kmit.

Ó bolný pád, v němž první sen se strácí,

a sladký klam rozplývá v smutné nic!

Co sen je mládí? První slza skane

a setře jej – co dál? snů není víc!

Tak stojím zde; i teď mi hvězda spadla,

jen kmit – kde jest? a kde ji hledat mám?

Ba marný krok! Co spadlo v nekonečno,

to navždy spadlo, ve tmách zbyl jsem sám!