Ze sna se probouzím, den nový nastává mi.

Ze sna se probouzím, den nový nastává mi.

Tak zdravím jej, jak byl by dobrý známý,

a v závoj úsměvu svůj halím obličej.

A vstříc mu jdu přes prah svůj bez váhání.

Je mlha nad městem a šero ranní

svůj příkrov nad okny i víčky drží.

Ten nový den,

čím asi obdaří mě?

Zda klidný dá mi sen,

či bude dojmů strží,

jež nastelou mi břímě

a síly zbaví jen?

Já s bázní nevkročím v ten den, ni v taj dní příštích,

i kdyby stokrát duch můj zradu jejich vystih,

dřív než se šeré mlhy rozevrou.

A modlím se. Ne slovy, pokorou –

a v té je síla, která ostří láme:

Ať přijde cokoli,

co zvedá, či co klame,

já sáhnu po všem jako po soli

a svůj chléb poznáním si okořením.

A projdu slzavým svým údolím

s důvěrou, kterou slzy v úsměv změním.