Ze sna.

Po cestě, lesem, po poli

se táhly naše řady,

my byli čerstvi, veseli

a – nemřeli jsme hlady.

Měl mnohý vous i na bradě,

tu i tam knoflík scházel,

a jenom českých písní zvuk

nás cestou doprovázel.

V tom kdes tu vzal se nepřítel;

nám vůdce státi velí

a mluvil – div že slyšet jen

to naše uši směly:

„Co k Čechům Čech já mluvím k vám!“ –

a my jak skály němé,

„vlast pohubil nám nepřítel,

a my ji pomstit jdeme!“

Jen v před vy děti Žižkovy,

já nemám tajných plánů,

v před k vítězství!“ My hnuli se

v tu, co nám kázal, stranu.

Zde mostů, stodol nebylo,

kde chytají se lelky,

ba div – tu každý malý pán

byl zdvořilostí velký.

Jel napřed sám pan jenerál

a za ním menší páni,

pozadu byl by nezůstal

snad mrtvý tehdá ani.

A šlo to líp než kdekoliv,

ni já se nebál kulí;

po boji bylo – my jsme se

vítězstvím neminuli.

Zas stáli jsme, však k prohlídce,

a teď jsem třás se tiše,

jáť tehdy delší vlasy měl,

než jak nám předpis píše.

„Tvé jmeno!“ ptá se jenerál,

a ve mně duch byl malý,

že sotva „Kubík“ vykoktám.

„Tys voják dokonalý!“

„Ba lepšís těchto ostatních,

a já jsem pyšen na ně –“

a dal mi peníz na kabát

tak velký jak dvě dlaně.

„Zde vás teď vlasti netřeba –

však doma více za to.“

Já pomyslil si, někdy je

i mluvil také zlato.

Spěl domů jsem. Má šírá vlast

mi byla tehdá těsná –

a v tom mé krátké okovy

mě probudily ze sna.