ZE SONETŮ DEKADENTA.

Jak clony těžkých mlh se chvěje bolest v ovzduší

a padá na duši,

že člověk žitím sotva již se plouží.

To vědí bozi,

kdy slunko moje, tolik dlouho toužně čekané,

z úkrytu vyvstane

a rozežene mlhy nelítostné.

Tak vzdychával jsem kdysi –.

Dnes pevně věřím, že ty doby zpět se nevrátí,

neb je to trochu hloupé, celý život škemrati,

když osud tě neslyší.

A zdá se mi, že není možno jinak žíti už –.

Mně řekl osud: Služ!

a kráčej dále bodláčím a hložím

a nelkej jako malé dítě –

jen služ a bij se, trp – –

klid najdeš, až jedenkrát kdesi v stínu starých vrb

co dál – to sobě domyslíte –.

A já tedy sloužím

a chtěl bych míti hroznou, hroznou sílu titana,

a co takto toužím,

přichvátá rychle vrah můj – bolest neznámá,

a pak mi slza spadne po líci,

když k ráně zdvihám svoji pravici.

Což hloupá, je tvé místo v drsné tváři vojína,

jejž vřava bitvy objímá?

Vždyť osud řek’ mi: Služ

a byť by kolem tebe řvalo tisíc hrůz,

ni brvou nehýbej – –

jen dále jdi, kde hoří strašná pomsty epopej –.

A jedna slza zuřivého dravce ochočí,

když stoupne do očí,

a co tak touha po pomstě z mé duše uniká,

snad na omluvu říkám si: toť slza básníka,

v níž chví se cit,

i je snad líp,

když stoupne do očí,

než duši rozmočí.