ZE SOUDNÍ SÍNĚ.

Útlá, plachá, s bledou tváří,

vlasy měkké, jako zlato

do věnečku zapletené

z dlouhých prutů, modré oči,

modré oči pod řasami

hedbávnými v hloubce skryté.

Útlá, plachá, hlavu dolů

a na lících křídou bledých

prudké, rudé skvrny studu.

Hlava dolů. Ruce chví se.

V síni soudní šum a zmatek,

nepokoj a pozdvižení,

jak když moře šumět začne.

Všechny oči v jedno místo,

v bledou tvář a v měkké vlasy,

v modré oči, v rudé skvrny.

Šepot mezi obecenstvem.

V služebníky práva, nudou

umdlené a unavené,

se zraky jak vyhaslými,

jak by hnala svěží síla,

jak by v půdu horkem zmdlelou

padla rosa osvěžení.

Vše se rovná, skřipec na nos

všude poutí, zrak se jasní

v bledou tvář a v měkké vlasy,

v modré oči, v rudé skvrny.

Útlá, plachá, s bledou tváří

na lavici žalovaných.

Žalobce čte obžalobu

roztržitě, přerývavě.

Chudákovi zrak se kroutí,

šilhá kamsi od svých lejster.

Zajímá ho nejspíš nátěr

na lavici žalovaných.

Potom výslech. Vše jde svěže,

vše jde hladce, bez okolků,

nikdo jednou nezazívne,

nikdo z lidí neodejde,

obecenstvo vůbec mnoho

o právnictví zajímá se.

Porotcové šepotají,

laskavě se usmívají,

hlava kývá, na stolečku

prsty v pochod zabubnují.

Přívětivé jejich oči

upřeny jsou v jedna místa.

V bledou tvář a v měkké vlasy,

v modré oči, v rudé skvrny.

Žalovaná hlava dolů.

Na řasech se perla kmitá,

v tvářích prudké skvrny studu

(který sice chodí pozdě,

ale přece jenom platí,

že dar studu takového

není po smrt k zaplacení).

Obhájce se s lejstrem zvedá:

že ta mladá, smutná matka

v představě, co dítě zkusí

bez otce zde ve zlém světě,

mateřskou prý jata láskou

k svému děcku – a tak dále.

Všechno jako osvěžené

douškem vína záživného

ze soudní se síně trousí.

Útlá, bledá, s plachou tváří,

v patách nejmíň deset pánů

s lahodícím pousmáním,

deset pánů přelaskavých,

po chodbě se šťastna kmitá.

Před budovou soudní čeká

milenec juž netrpěliv...