Ze srdce člověka – –

Z pravěkých mlhovin povstala země a zvíře

i člověk.... A ze srdce člověka a z jeho tápání,

ze srdce, odsouzeného k víře,

zbožněna byla příroda, jež smyslům lichotí anebo jež hrůzu nahání –

a povstali běsi, bozi a bůh.

Ze srdce člověka a z jeho lebi

vyvstaly obrazy podobné peklu, očistci, nebi

a ze srdce člověka jeskyního se posléze oprostil svobodný duch.

Oprostil? – Pohádka odvěká!

Ze srdce člověka

bohem stal se krvavý běs jeskyních otčin,

na oltář s obětmi krvavými nastolen zločin,

vražda, loupež, bída, útisk a války,

reakce, krev, kapitál bez morálky

a peklo – –.

Byť sebe víc krve teklo,

ze srdce člověka vyrostla sladká, liknavá slabost,

(„nutno, prý, prodělat očistec!“), opojný strom srdcím zbabělým narost’,

pižmovým květem vzývány zájmy břicha a žoku,

s plaménkem vroucí naděje v oku.

Pižmovým opilstvím uspané vědomí lidí

zabili duchové, lovící v kalu;

běsové zkažené krve člověka – prám jeho života řídí,

bohové správních rad a draci kapitálu,

vůdcové blouznících davů,

již chtějí být hlavou, ač sami nemají hlavu

a nejméně srdce – a přece masy z masa klamou

svou tlamou,

zbožněná jeskyní, příšerně řvoucí, krvavá příšera Adolfa – , hi-hi-hi-h-i!

Pozdrží-li splav příval živlů, hladina proudu stoupne a jez

za tu svou hráz: chleba musí dáti neb světlo!

Člověku vývojem na mozku přibyly rýhy

a v srdci jeho leccos už se zhnětlo,

z čeho bral duch lidský spravedlivý podíl.

Své bohy, Olymp i podsvětí, pověru, pokoru, děs

dávno už překonal, do stoupy století hodil – –.

Dělníci slévárenští slévají děla i zvony, dělají zvony,

zvon i zvonec, děla i zvonec, dělají zvonec

a nebudou nadarmo pustošit, litinou zazvučí v kraj:

„Umříti bídně či bojovat pro věc?,

bohové, podsvětí, nebe či ďas?“

Je pozdní večer! Třetí máj!

Hrdliččin nezve už k lásce hlas – –,

Bennito, Adolfe, Engelberte, pohádka každá má konec.....!