ZE STARÉ MAJOLIKY.

Ve středu nymf, jež ruce spjaly k reji,

hle, kentaur stojí děsně nemotorný,

na syrinx píská, chce as býti dvorný,

a nymfy posměšně se uklánějí.

Dál na břehu se lehké třtiny chvějí,

sní kaktus, dumá cypřiš nehovorný,

tlum volavek a čápů v rej ten sporný

zří s oblohy, kde bílé mraky spějí.

Ten starý střep, kde barvy ohmatané,

mne divně dojal, jako v máji tísni

zřím pažit skvít se, nebe růžně plane.

Cit divné nostalgie v ráz mne schvátil

při, Hellado, tvé nesmrtelné písni,

já cítil, člověk moderní co ztratil.