ZE STARÉ PRAHY.

Nad prejzy střech pohádkou středověku

věž trčí klášterní. Loggie z renesance

do dvorku hledí sličná, plná vděků,

kde haraburdí, smeť, a v koutu tráva.

Z ní lípa staletá se zvedá, smavá,

a z klícek kanárů zpěv tryská do romance.

Kdys’ patriciů sídlo, blahobytu,

teď chudé hostí jen, i žití trosečníky.

Však píseň veselá den celý zní tu.

Též o vtip žahavý nebývá nouze,

a za večerů ryčně tak i dlouze

v hlahol i žert a smích kvíkají harmoniky.

Zákoutí omšelá! Z nich poesie

jak sladce hovořit dovede k básníkovi!

Z kamenů, balustrád i zvonů melodie

či z kvítí polního za okny chudých,

z chrp, koukolu a planých máků rudých,

jež lidských o srdcích mu víc, než chtěl by, poví!