ZE STARÉHO BERLÍNA.

Gendarmen-Markt se ztápěl v tmách

i kostel Mariin.

Jen matně kdes’ lamp bledý nach

vlál z koutů propadlin,

když nočních chodců zpěv a tlach

se v údiv měnil, v hrůzu, strach:

„Bůh s námi, Duch i Syn!“

Jak vítr hřměl, co zřeli tam

v mdlém svitu měsíce?

„Toť strašidelný Hoffmann sám!“

S ním postav směsice,

z divoké pitky – rovnou v chrám,

a všichni v očích blesk a plam’,

jdou... křepce tančíce!

„Hle, donna Anna... za ní v mžik

Cinobr hrbatý.

Julia... Kreisler kapelník,

Gluck, rytíř copatý,

mnich-ďábel... student... kanovník,

vše Hoffmannovi jako v dík

věší se na paty!“

„Co blázni ti tu tropí as?

Ni mrtví nelení,

když vinobraní láká čas?“

S rtů splývá zděšení!

V tom proříz’ ticho hodin hlas,

že k ránu už! – A luna v ráz

kam’s zašla. Přízrak s ní...