ZE SVATÉ HELENY

Burácej, solná vichřice. Tvůj řev

mi vyje ve sluch palčivou mou vinu.

Hořící krůpěj v pozdní vyliv krev,

já sebe proklel, tebe prohrál, synu.

Vstříc bouři, jíž se slovo zalyká,

v lásce a zášti pozvedám své paže.

V klec uzavřevše mého orlíka,

nemají strach, že vlna mu co vzkáže.

Na útes hozen, šlehán pěnami,

přes moře volám: Slabosti, ne něho,

mé smrti strom jsi mezi ženami

– – a požehnán buď plod života tvého.