ŽE TOUŽIT BUDEŠ A ŽE NEDOTOUŽÍŠ...

Že toužit budeš a že nedotoužíš,

že milovat a láskou nevykoupíš,

to cítíš při západu s večera.

Vše dlouhé stíny vrhá, strom i keře

i samy květiny a blízko v šeře

střízlivým soudem loučící se den.

A ucítíš-li, jako bleskem zasažen,

že marně za něco dal’s život svůj,

že podléháš, že večer, nelituj,

a nebuď nespravedliv, býti tak

musilo, radostně nechť vidí zrak,

co mohlo jinak být a nebylo.

A konec-li a je-li jím, ó mluv.

Toť jedno, dosáhl-li’s podlehnuv,

neb i to nad životem vítězstvím.