ZE TROSEK ZAŠLÝCH.

Spěch času věčný nutí srdce prudce tlouci

a toho, kdo mu naslouchá, dech zatajiti.

Kam oko pohledne, tam vábný pokyn vroucí

záludně zve: za nedostihlým blahem jíti.

Duch nedůvěřivý se vnoří

v propastnou hloubku moří,

přec uzří hvězdy ve vodě se chvíti.

A vzpůrce v okruhu svém ruce marně vzpíná,

by zlomil kouzlo, jež ho vede žitím.

Za zhaslou bludičku mu pokyne vstříc jiná

a zrádná touha cestu posype mu kvítím.

V zajetí světy plují.

Jak ve zakleté sluji

se všechno potácí, co zve se bytím.

Z tohoto tajemna se neodchází smrtí.

Tou branou jdi a najdeš nové vzruchy!

Dech času něhou osvěží a prudkým vanem zdrtí

a, nápoj božský, tvoří nesmrtelné duchy.

Když ve znavené hrudi

hlas jitra k žití budí,

tu zvedni se a nebuď pro vždy hluchý!

Slyš, pracující živly zpívají a všechny hlasy

se pojí v mocném chorovodu kormutlivém,

jenž neustane zníti nekonečné časy

a ozvěnou se chví i ve všem pomíjivém.

Ze trosek zašlých roků

se zvedá v mocném toku,

nad ruinami vzkvétá úsměvem a divem!