ZE VŠEHO, CO JSEM ŽIL –

Ze všeho, co jsem žil a co jsem sníval,

zbyly mi trosky jen.

A přes ně dál se valí žití příval

v den jako den

a každý prázdný zeje

bez štěstí, vzpomínek a bez naděje.

Sklonila ke mně světlou svoji hlavu

dnes večer duma, svatá duma má,

ta ztracená ve všedním davu

mých děl, mých myšlenek. A tma

s mé mysle schází; – vidím hvězdu plát...

bud’ zdráva, hvězdo má, mi tisíckrát,

ty nejdražší, ty bílá, bledá, zašlá hvězdo má!

A v lesku svém, tom nejkrásnějším z všech

mne umřít nech! Ó dnes mne umřít nech!