ZE VSI.

Nebylo to ani k smrti,

nebylo to ani k žití –

slyšela už: „Také Pánbůh

moh’ by ji už k sobě vzíti!“

Nevlídnou tvář kolem sebe

málo lásky, plné měšce –

kdo můž’ za to, že už někdo

s životem se loučí těžce?

S životem, ach, plným práce,

strádání a slz a potu,

nevěděla ani sama,

co ji váže ku životu.

Večer byl, a v bolné křeči

zasténala v loži chorá,

starý zved’ se: „Musím přece

poslati též pro doktora.“

Vyšel ven, a dcera mladá

na zápraží sběhla za ním:

„Tatínku – je pozdě k noci

počkejte s tím posýláním.

K doktoru je cesta dlouhá,

stojí to hned mnohý zlatý,

přidáte, a mohu míti

k svátkům aspoň nové šaty...“

Starý kýv’. A chorá máti

tu noc ještě shasla jemně,

bude se jí lépe spáti –

tvrdá srdce – měkká země!