ZE VSI.

Pane bože milý,

už zas kvetou růže –

ale té bolesti mojí

nikdo nepomůže.

Stvořil jsi svět, stvořil,

jenže nedbáš si ho –

chodí za mnou panský šafář,

já mám hocha svýho.

Na vojnu ho vzali

a už je s ním amen –

ztratil se mi v širém světě

jak ve vodě kámen.

Kukačky já v lese,

kdy se vrátí, ptala,

bylo roků k nespočtení,

co mi nakukala.

Rodiče mě nutí,

šafář nepovolí

a já jsem tu opuštěná

jako hruška v poli.

Co já vyvzdoruju! –

poslechnout se musí –

vdám se, až po tom svém hochu

oči vypláču si.

Abych neviděla,

s kým jdu do kostela

a jak pánbůh zapomenul

na ten svět docela.