Ze vsi.

Bůh s tebou, můj milý,

na cestě do světa,

vezmi si vratičku

k návratu do léta.

Do léta pro tebe

mé líce odkvěte,

opadnou mé růže,

až budeš ve světě.

Každý den uschovám

z totenu lupínek,

aby zlý ztratil moc

na zlatý prstýnek.

Myla jsem se v máji

ranní rosou v tváři,

aby moje růže

nesetřelo stáří.

A přec moje srdce

opuštěné, chudé:

ach, co ze mne bídné,

ach, co ze mne bude?

Proč mě svatvečerní

vínek obelhává,

kde že je můj milý,

že mě zanechává?

Zanechal mě v smutku,

až mě srdce bolí;

líčko mé uvadne

jako kvítko v poli.

Ach, můj milý bože,

jak se časy mění,

měla jsem milého,

ale už ho není.

Daleko v cizině

v pustém hrobě leží

bez slzí, bez pláče:

tak tento svět běží.

Chovala jsem růže

červené a vonné,

kdo je bude trhat,

kdo si přijde pro ně?

Opadnou mé růže

a uvadnou líce,

než zapěje v našem

sadě žežhulice.

Nejvíce mě bolí,

bolí v celé duši,

že jsou lidé k mému

zármutku jen hluši.