Ze vsi.

Důvěrný poklid po světnici dýše:

se stěny šedé v stejném rozměru

stařičkých hodin tiká cvakot tiše

v to dlouhé pásmo zimních večerů.

V koutečku chůva do kolébky děcka

posýlá hojně zkazek čarovných;

však u kamen se sešla chasa všecka

a hlučný žert a hovor tu a smích.

Dnes prohlásili ve vsi párek mladý,

to s kazatelny, jak se přisluší;

ať pomodlí se vroucně kde kdo všady –

byť otčenáškem obou za duši.

Jeť nevěsta jak první růže květy

a ženich stařec s jíním na hlavě;

tam kvapí život lesklý, rychloletý,

zde k hrobu spěje, ač jen váhavě.

A pichlavá jsou zimních táček slova

a v žert a posměch časem zabočí;

však jinak tomu, žel kdo v prsou chová

a nevěstě té hloub zřel do očí.

Hle, stranou mladík svěžích bujných lící

se s ostatními směje do chuti,

než hrdlo šíleně se chechtající

mlčeti ruka smrti přinutí.

Teď právě dosmál se a na kus slámy

jej nese chasa prosta veselí,

a v koutku děcko mezi pohádkami

se do peřinek tlačí v posteli.

Oj tobě ráno, hochu po vsi milý,

pohřební průvod bude vystrojen,

však ty, mé děcko, v první slunce chvíli

běloučkým zoubkem usměješ se v den!