Ze vsi.

Do potoka kalina se potápí, potápí –

„což tě při tom, můj holečku,

srdce netrápí, netrápí?“

U potoka s vrby ptáče šveholí, šveholí:

„„Však kalina jednou proudu

přece povolí, povolí.

Však ji potok přece jednou ponoří, ponoří,

a ti lidé vaši lásku

mladou umoří, umoří.““

Chalup a statek; na sloupku, na sloupku

párek tam vrká holoubků, holoubků.

U sivky holub zlativý, zlativý;

viděli jste to jakživi, jakživi?

Co jste holubi dělali, dělali,

že jste si pozor nedali, nedali?

„Což pak my můžem za sebe, za sebe?“

Odtrhnou přec vás od sebe, od sebe.

Stejný se k stejným přidáte, přidáte.

Proč vy si pozor nedáte, nedáte!

Což je ta láska divná věc, divná věc,

že neučí jí jedna klec, jedna klec!

Ten holub přec si uvykne, uvykne;

ale to srdce nezvykne, nezvykne.

Chodili spolu

k páteru, k páteru,

by vymítal z nich

nevěru, nevěru.

„Což katechismus

lehký přec, lehký přec;

nevěru vyhnat

snadná věc, snadná věc.“

Což té jít lehko

kážete, kážete;

když ku jiné nás

vážete, vážete.

Což vy tomu, má matičko,

říkáte, říkáte,

že tak ten můj mladý život

hynout necháte, necháte?

Což pak vás to, můj tatíčku,

nezabolí, nezabolí,

že trháte naše srdce

zrovna v poli, zrovna v poli?!

Matička pláče ve dne v noci, ve dne v noci:

„Ubohý synku boh pomoci, boh pomoci!“

Tatíček zpívá týden celý, týden celý:

„Však srdce s jiným páter scelí, páter scelí.“

Již nad štolou jim páter říká, páter říká,

ženich cos klne, panna vzlyká, panna vzlyká.

A rok – a kněz se černě strojí, černě strojí;

a přec nebyli nikdá svoji, nikdá svoji.

Přes olšinu mladé ptáče polétá, polétá –

„bez tebe co, můj holečku,

co mi do světa, do světa?

Vždyť jsem ti to, můj holečku, říkala, říkala,

hleď, kalinu na potoce

voda urvala, urvala.“

U potoka s vrby ptáče šveholí, šveholí,

že ji tam v té tmavé tůni

nic víc nebolí, nebolí.