ZE VZPOMÍNEK

Máme my zahrádku,

zahrádečku malou

a ve ní jabloňku

starou, okoralou.

Starou, okoralou,

podobna je kmetu,

zvláště v milém máji,

když je plna květu.

Když je plna květu,

jako snížek bílá;

toť ta hlava starce

stářím posněžilá.

A ty plody zlaté,

zlaté, rubínové:

to jsou upomínky,

to jsou mládí snové!

Mládí snové, ježto

v hlavě kmeta dují –

při nich povzdychne si,

ač ho rozradují.

A to tělo šedé,

šedé, rozbrázděné –

toť je dnů těch doba,

jež se k smrti žene.

To slunečko se usmálo,

usmálo tváří jara,

už zmizla zima leskem tím

jako větérkem pára.

A vítr zavál teploučký,

zasmála se hned země;

to všecko, že se usmálo

slunečko na nás jemně.