ZE VZPOMÍNEK. (II.)

U své lampy sedě, duchem bloudím v dáli,

tam kde střechu kloní rodný dům náš malý.

Pod nebeskou bání, na níž hvězdy planou,

milý domek chýlí střechu ustaranou.

Stará jabloň dutá branku k němu stíní,

na záspi je temno, mrtvo v jizbě, v síni.

Jenom stín mé matky, mrtvé šestým rokem,

bloudí naším domkem neslyšeným krokem.

Zůstala tam sama u zdi na hřbitově,

ale stará láska nedá spáti v rově.

Bloudí, pátrá marně v temnu známé střechy

a jenom ty trámy slyší její vzdechy.

Jen ty bílé stěny, šindel, vetchá vrátka

vědí, proč tam pláče naše stará matka.

Ševelí to kolem, povaly se chvějí –

jen ty tomu žalu trochu rozumějí.