ZE ZÁPISKŮ.

Byl bled jak strach a vzpříma šel,

ne jako na smrt, jakby přinášel

poselství vážné oněm tmám.

Já hlasitě se modlil z knížek.

Krok vojáků a bubnu zněl.

Když němě stanuli jsme tam,

zaprosil: Podej kříž.

A veliký zrak hladově se vpil

do Něho, v symbol lidské bolesti,

jak útěchy by hledal, síly,

jak prosil, aby v této chvíli

pomohl nésti hroznou tíž.

A vystoup’. – Naposled od druha k druhu,

již stáli v nepohnuté řadě,

bloudily velké oči v kruhu.

Když dusil se už, kat když lámal vaz,

slabounce usmál se – zřel matku as –

Kdos mluvil o jidášské zradě,

přísaze křivé, smrti bídné.

Kdos šklebil se – kdos v líc mu plil.

Šlo do hor slunce smírné, vlídné,

zlatilo chvějící se trávu

i jeho nakloněnou hlavu

jak podlomený klas.