Ze zápisků zapomenutého. (I.)

Sen dávný vyplněn a touha vřelá,

jíž duše často chvěla se a mřela,

jest ukojena: mám tě, Praho, zase!

Co nitro plní, jaké moje štěstí,

slov lepých dav by chabou jen byl zvěstí –

víc poví slza, jež se třpytí v řase.

Den hasne již a nachem Petřín hoří,

však zpitý zrak můj stále ještě noří

se v obraz, který u mých nohou leží.

Tam dole v ulicích je plno ruchu,

sem v tiché sídlo královské mi k sluchu

jen zalétá zvuk zvonů s četných věží

a hukot řeky, přes jezy jak běží.

Hruď nevýslovná rozkoš vzdouvala mi,

že po letech zas přáno mému oku,

by těkalo hned po Vltavy toku,

již časem zbrázdí lodice a prámy,

hned po vikýřích, štítech starobylých

a po jiných těch místech známých, milých.

Již dávno zmizel slunce rudý ovál,

noc rozstírala křídla netopýří,

když s Hradčan zamlklých jsem sestupoval

tam do ulic, kde hlučí to a víří.

Ach, bylo mi tak volno tam a blaze

v tom křiku lidí, šumu, lomozu,

jenž s hrčením se mísí povozů,

jak můž’ jen býti rybě, kterou s hráze,

kde tísnila se v temném sudu lůně,

zpět hodili zas do bezedné tůně.

Jak vesele se řekou brodí děti,

já nechal jsem se proudem unášeti.

A cítil jsem v tu chvíli volnost ptáka,

že netřeba mi stále pozor míti,

bych nezapomněl někde pozdraviti

a neutržil názvu nezdvořáka.

Mně lahodilo pouhé pomyšlení,

že z kruhu otázek jsem vyveden,

jež na venkově rodí každý den

a nad něž v světě závažnějších není:

tož o budoucích volbách obecních,

zda vítězem zas vyjdou staří z nich,

kdo bude purkmistrem, kdo prvním radním;

pak o řídícím kůru, že prý nad ním

teď Damoklův se houpá břitký meč,

to pro poslední pobuřlivou řeč,

již v pěveckém měl spolku „Daliboru“,

kde jako hudby reformátor smělý

se říci odvážil, že po neděli

chce všecky trouby vyházeti s choru,

čímž popudil si pana purkrabího,

jenž za varhanami vždy místo měl

a slovům jeho špatně rozuměl –

teď kdo ví, zdali místa nezbaví ho;

pak o tom, kolik v příštím masopustě

as bude svateb, jaké budou plesy –

nu, zkrátka, otázek těch tak je hustě,

jak po dešti hub rodí naše lesy.

Teď bude jinak! V hlučném budu městě

jist od přátel, již o mne starost měli,

jen o mém blahu stále přemýšleli

a věděli vždy pro mne o nevěstě...

Tak v myšlenkách jsem bloudil ulicemi,

až před domem své kroky stavil jsem,

jenž žíznivé svým láká nápisem;

ten zlatý nápis dobrým známým je mi –

nuž, s chutí dále! V příštím okamžiku

již příkrých po schodech jak po žebříku

jsem sestupoval v restaurační sklep.

Vzduch horký, dýmem, parou prosycený

mne ovanul; zřím známé holé stěny

i stoly prosté, u nichž mnohý klep

se zrodil už – vše, jak tu bylo vždycky.

Jen já jsem jiný; ne již energicky,

jak před lety, než jaksi ostýchavě,

jak do prvního plesu dívka, právě

tak vstupuji a usedám si v kout.

Až teprv za chvíli též pozdvihnout

si troufám oči, rozhlížím se kolem.

Hle, pod schody tam za tím dlouhým stolem

jsem denním hostem také kdysi býval,

tam smával jsem se, mluvil, pil i zpíval.

Z mých společníků dosud mnozí tady,

ač změněni, neb na hlavy i brady

dost sněhu věru nasypal jim osud –

leč humor svůj a žízeň mají dosud.

Že neznají tě, snad se divíš, hochu?

Jen podívej se do zrcadla trochu

a mnoho změn i ve své najdeš tváři,

nit bílá nejedna v tvé kštici černé

ti připomene, jaké lekce perné

jsi přečetl již v žití slabikáři.

Než někomu přec tvář má není cizí:

když stavěla mi na stůl sklenici,

v ráz poznala mě známá Hebe, Lizi,

mně tučnou podávala pravici

a pozdravem mne hlasným uvítala.

Že veliká se změna se mnou stala,

ten pozdrav její svědčil neomylně,

neb „mladý pán“ teď přešel v „milostpána.“

Však také Lizi změnila se silně,

již není její tvář jak malována,

než dosud blesky zraků svých tě jímá

i úsměvem, v němž mnohý diblík dřímá;

dřív něžným děvčátkem – teď statnou ženou,

a ňadra, laloušek i kyprý bok

jsou reklamou ne dosti oceněnou,

jak svědčí tělu ječmenový mok.

Teď vzala pivo mi – a než jsem zvěděl,

tam u stolu zas pod schody jsem seděl.

Můj náhlý všecky překvapil tam zjev

a setkání to bylo všem as milo,

neb k vůli mně se víc než jindy pilo

a brzy náš se rozhlaholil zpěv.

Zas byl jsem svým jak za studentských časů,

roj starostí mi rychle z duše mizí,

ba „poslední“ když hlásila nám Lizi,

mně zdá se, že jsem uchopil ji v pasu...

Hned první den jsem zdomácněl tu zcela;

již druhá s věže novoměstské zněla,

když domů po ztichlé jsem kráčel Praze.

Ach, bylo mi tak blaze – blaze – Blaze...!