Ze zápisků zapomenutého. (II.)

Čas ptákem letí, měsíc už jsem tady,

leč Praha má vždy nové pro mne vnady.

Teď ani stopy po té nudě věčné,

jež přečasto v mou duši zuboženou

své zatínala drápy nebezpečné;

co dlouhá chvíle, nevím; stálou změnou

mně prchá čas – víc, než si někdy přeji.

Tam na venkově jinak! Dni tam den

jak vejce vejci býval podoben.

Tam po starém žil každý obyčeji,

dva dnové v témdni – neděle a středa –

dle pradávného zvyku k „modré jedli“

vždy všecku městskou honoraci svedli,

v dni ostatní tam přicházeli leda

ti škarohlídové a chudáci,

již nezmohli se na krb domácí.

Ó zábavo, co hříchů na tvé jméno

svět spáchal už, jak často zneuctěno!

Ty světoznámé naše hovory

– jak letos bude žito sypat asi,

jak urodí se řepa, brambory,

ty pravidelné stesky na počasí,

pak soudy o té naší politice,

že větší ráznosti nám třeba sice,

však řečí jen že nic se nespraví –

to vše se čítá na vrub zábavy.

Když rozebráno vše to svědomitě

a hovoru když ztrácely se nitě,

vždy vypomohly taroky neb špády.

Čas od času též zabloudil v náš sbor

pan Drahoměřský, sličný provisor,

jejž Adonisem dámy zvaly rády;

ten dobrý mladík s kudrnatým vlasem

měl zvučné jméno: býval režisérem,

psal články do novin svým břitkým pérem,

též na Pegasu vyjel sobě časem,

byl tanečníkem dobrým, králem plesů,

dal záležet si mnoho na účesu

a parfumem vždy voněl nejnovějším;

zjev jeho v tichém, mrtvém vzduchu zdejším,

v tom kroužku šosáků, jež „jedle“ hostí,

vždy velikou byl jaksi událostí,

neb do našeho středu tento rek

jen se zásobou přišel historek.

Nic nebylo ho tajno v Morousově:

kdo předchází si Otylčinu matku,

kdo tříměsíční po důchodním vdově

dnes poslal vážné nabídnutí k sňatku,

co která dívka bude míti věna,

že bledničku má slečna Filomena,

co ujednali na radnici páni,

kdo jaké bude v neděli mít heslo,

až světit budou prapor veteráni –

to všecko pod tajemství rouškou neslo

se ve zbystřený posluchačstva sluch

a rozvlnilo tichý jindy vzduch – – –

Dnes na venkov zvlášť vzpomínám si živě,

neb od rána se hustě sype sníh;

zřím v duchu, kterak na šíré ho nivě

as na půl metru leží; nyní bych

se po kolena brodil závějemi,

jež na morousovském se „rynku“ věží.

Je zima krásná prý! Ba, známo je mi,

jak o ní pějí nadšení Mus kněží,

jak sloky jejich rolničkami zvoní,

když se spřežením sněhobílých koní

se krajem žene půvabná ta kněžna,

jíž démanty se třpytí říza sněžná.

Mně, jenž se na svět dívám střízlivěji,

přec milejší je cesta po chodníku,

kde košťata se hemží domovníků,

než bořiti se někde do závějí.

Tam v Morousově svatou hrůzu míval

jsem z nedělního vždycky odpoledne,

kdy v rozmanitých stupnicích jsem zíval;

zde člověk jen si do kavárny sedne

a pašovsky se, po turecku baví,

že minutami plynou hodiny.

Již přečteny jsou všecky noviny,

část politická, denní, různé zprávy,

již prohlédnuta řada illustrací,

z nichž málokterá je nám slušnou prací,

již „strhány“ i nejnovější básně;

teď koláčem se baví naše dásně

a zrak náš po nějaké pastvě slídí,

až utkví na těch pestrých davech lidí,

jež na chodníku venku jen se rojí;

tam mužů jen se dotkne jako letem,

jichž polovička vězí v stejnokroji,

však za to pod kloboučky hezkým dětem

své metá střely; knír svůj berem’ v rety,

kouř vypouštíme ze své cigarety,

že kouřícím se zdá být parostrojem –

nu zkrátka, našinec tu dojem“.

Již večer tady! Slyš, teď sedmá padla!

Sem kožich, piccolo! Čas do divadla!

Leč nemyslete, že snad pro operu

tam půjdeme, již známe z paměti!

Ach, nikoli! Jen chceme věděti,

co v útulném se šepce foyeru,

zda nového snad něco v zákulisí,

kde která diva s energickým čelem

se nepohodla s panem ředitelem,

čí existence na nitce zas visí,

kdo prchnouti zas hodlá za hranice,

kde o stovku mít bude gáže více,

s kým rozkošný ten diblík – slečna Stella

prý u Švertáska včera večeřela

a s kým tam bude večeřeti příště,

zda čeština již smí teď za jeviště...

A opona než naposledy spadne,

my tlačíme se rychle k východům,

by neprošlo nám ani poupě vnadné,

jež hostil zlatý na nábřeží dům.

Zde zkušeného labužníka okem’

se rozhlížíme v světě útlobokém,

zrak náš se vpíjí v líčka, která zdají

se broskvemi, když právě dozrávají.

Pak s vyhrnutým límcem naposled

my sami také na cestu se dáme –

a za nedlouho v restauraci známé

nás uvítají druzi ve svůj střed.