Ze zápisků zapomenutého. (III.)

Můj Bože milý, jak ten čas jen letí!

Dnes po prvé zas po měsících pěti

jsem z městských zdí si vyšel. Se silnice,

již vroubí staré, štíhlé topoly,

však jejíž prach si lehal na mé plíce,

jsem uchýlil se brzy do polí,

kam lákaly mne meze svěží travou.

Kol nad osením mladým, nad mou hlavou

vzduch čistý chvěl se písní švitořivou,

s níž třepetal se skřivan pod oblaky,

a za každičkým krokem smavou nivou

zjev nový poutal zdivené mé zraky:

zde sedmikrásek skromných tlumy celé,

dál střevlík, přede mnou jenž dal se v běh,

tu douška mateří, jež vůni stele,

a jinde krtek, jenž se vrývá v břeh,

zde s tíží jakous mraveneček malý,

tam bílý květ, v nějž stromoví se halí.

Mně zdálo se, že probouzím se ze sna,

že v dýmu hospod otravuje čivy

jsem zaspal všecky veliké ty divy,

jež konala teď ve přírodě vesna.

A bylo mi, jak bývá kajícníku,

když s duše jeho spadlo břímě vin.

Jak z ciziny když marnotratný syn

se vrátil k matičce a v pláči, vzlyku,

však němě klesá v náruč její sladkou:

tak já jsem zaštkal radostí i bolem

a na tvář padám před přírodou matkou,

jež líbezný jen úsměv šíří kolem.

A jako dítě, když se po letech

zas pod rodného domku octlo krovem,

kříž na kříž chodí po všech místech těch,

jež mluví k němu nejvřelejším slovem:

tak já jsem nyní těkal širou nivou,

jež mluví ke mně rodnou řečí tklivou...

Byl soumrak již, mha snášela se k zemi

a září svítilen si větřík hral,

když hlučnými zas města ulicemi

jsem k domovu se svému zvolna bral.

A zdálo se, že hravý větřík ten

vše nadšení zas odvál z mojí duše;

jen pocit zůstal, že jsem unaven

jak koník drožkářský, jenž bídně kluše,

jen cítil jsem, jak každým krokem vždycky

víc prchají z mých těžkých nohou síly

a žaludek jak reptá prosaicky – – –

Tak pomalu jsem dovlekl se k cíli...

Ted’ sedím doma po večeři prosté

– dnes poprvé jsem nešel mezi druhy –

a moje únava co chvíli roste,

zřím sotva písmena, všech barev kruhy

teď před znavenými mně tančí hledy,

dav myšlenek se temných v hlavě splítá,

z nichž jediná jen jasněji se kmitá:

že v polích jsem byl jistě – naposledy – –