Ze zápisků zapomenutého. (IV.)

Zas byl jsem v polích! Předsevzetí moje

v ráz rozprchlo se bublina jak mýdla,

jak zasvitlo mi slunce do pokoje.

Dnes přál jsem sobě míti ptačí křídla,

bych mohl odtud – v hnízdečko to malé,

kam spěla mysl v touze nenadálé.

Dech, kterým ňadra zdvíhala se země

a jenž vál oknem v šerou jizbu ke mně,

zas vylákal mne k toulce ve přírodě.

Tam po travnaté, vonné mezi chodě,

své zraky noře v četné jarní krásy,

jsem náhle cítil, že mi zvlhly řasy

a v ňadru mém že najednou se budí

cit, který dosud dřímal v mojí hrudi.

Má fantasie, čarodějná víla,

ten před oči mně obraz vykouzlila:

Jak orlí hnízdo v strmé výši visí

ves chudičká a chatek řada nízká

jak padala by na bok skály lysý;

zem sníh-li kryje, ztracená ta víska

jest od celého světa odloučena;

však jaká náhlá s dědinkou to změna,

když na úbočí strání zelených

tlum vonných fial vdechne vesna smavá

a se stromů se sype květu sníh!

To není žebračka, než kněžna pravá,

jež na vysokém sedí na prestole

a vědoma své krásy hrdě shlíží

tam na převozníkovu chatu dole,

jíž vetchá střecha k řece až se níží.

Z těch domků jeden zvlášť mé poutá zraky;

jak ostatní jen chudičký je taky,

než zdobou jakous vyniká přec nad ně,

neb celičký jej bujná kryje réva,

že okéneček nenajdeš tak snadně;

jak druzi jeho také jen je z dřeva,

však v lomenici jeho prostřed květů

se pyšní nápis, který hlásá světu,

kdo v předešlém už věku postavil

tu malou, milou – rodnou moji chatku!

Co krásných, blažených jsem zažil chvil

tam za okénky těmi, na zahrádku

jež hledí chudou! Před zraky se mými

teď vynořila naše světnička:

strop nízký s trámy věkem zčernalými,

pec velká v koutě, na níž babička

své měla sídlo; kolem na lavici

si usedal, kdo přišel na besedu;

dál postel, nad ní obrazy, v jichž středu

vždy nabitou je zříti brokovnici;

tam v onom koutě stůl je s trnožemi,

kříž nad ním hnědý s „kočičkami“ třemi;

dál polička, kus mistrovský to kdysi,

a za ní pestré talíře a mísy;

však chloubou naší celé rodiny

jsou starobylé velké hodiny,

Jichž závaží se v dlouhém pouzdře tají

a které stářím v chůzi klopýtají...

Teď jiný obraz v duši mojí vzniká:

Kdys v nízkou chatrč kmotra přívozníka

host přibyl náhle – dcera po bratrovi-

A nastojte! Zjev tento dívčí nový

v ráz zaplašil z té naší vísky zcela

klid nebeský, v němž po století žila;

teď mládež mužská vzdychala a nyla

a toužebně své zraky obracela

tam dolů k řece, k roztrhané chatce,

kde celý den teď zněly písně sladce.

Však marny byly touhy vesské chasy,

neb nade všemi soky svými hravě

já zvítězil jsem, právník černovlasý,

jenž doma byl jsem na prázdninách právě,

Ach, byl to pro mne chvilek sladkých čas!

Jak na západě žhavý kotouč zhas’,

již k přívozu jsem chvátal rychlým krokem,

kde čekala mne moje Carmen snědá

s tím hlubokým svým, velkým, černým okem.

Jak často mlčenlivá luna bledá

nás zastihla, když na loďce jsme jeli,

kdy zpola šíle láskou rozechvělý

jsem z rukou třesoucích se pustil veslo

a ve svůj klín strh’ půvabné to dítě,

jež vášnivě mi do náruče kleslo

a zajíkavě šeptlo: „Miluji tě!“

V těch chvilkách lásky vášní divou zpiti

jsme věru málo dbali nebezpečí,

že vzbouřené se náhle vody lítí,

nám loďkou zmítají a zlobně ječí...

A konec románu...? Šest tomu let,

co z domova jsem a co naposled

mi klesla moje Carmen do objetí –

Můj Bože milý, jak ten čas jen letí!

Roj upomínek rostl v duši mojí

a bylo mně, jak bych se rozběhnout

měl v zastrčený ten svůj rodný kout,

kde u přívozu chatka nízká stojí.

A v takých myšlenkách jsem jako včera

zas poli těkal pozdě do večera,

až náhlý soumrak obrátil mé kroky.

Teď v útulném zas sedím pokojíku

a bílým blankám svého zápisníku

zde svěřuji své prosté, skromné sloky.

Zas únava jak včera údy tíží,

však není ani břemenem mně již,

než zvláštní rozkoš působí mně spíš,

že spánek v oči znavené se plíží.

A přátelé co moji v tuto chvíli

v své plíce ssají těžký, dusný dým,

má hlava klesá, k podušce se chýlí – – –

Kéž ve snách aspoň svoji Carmen zřím