Ze zápisků zapomenutého. (IX.)

Jak ten svět je krásný, teprv nyní cítím!

Dosud jsem se jenom žití šumným vírem

potácel jak vetchý člunek v moři šírém,

jež se pění, vzdouvá, hrozí vlnobitím;

nyní bezpečně a beze strachu pluji

mezi úskalími, podél lačných slují,

útulný kdy přístav vysněného štěstí

zářivý mně maják – láska moje – věstí.

Zanedbán teď, prázden ležíš, zápisníku!

Či mám tobě svěřit, ve chvilce jak blaha

poprvé mi klesla v náruč Hilda drahá,

jak jsem slova lásky s jejích slíbal rtíků,

s oček slzu, která rozkoší z nich tryskla,

její hlavinka když k mým se prsům tiskla?

Mám ti svěřit, v jakém štěstí nyní tonu?

Na to verš můj sláb; mé řeči neumělé

nedostává oněch jásavých se tónů,

jimiž opájejí dithyramby vřelé.

Kdyby místo úst mé srdce mohlo pěti,

všichni pěvci by mně mohli záviděti! –

V přirozeném loubí, utvořeném keři,

v důvěrné kdys chvilce vzácné po večeři

matka Hildina mne zasvětila cele

v rodu tajnosti... Choť její v mužném věku

jako setník padl koulí nepřítele,

v Italii leží vedle jiných reků.

Nesnadno by bylo vylíčiti slovy

hrozný, zoufalý stav mladé, slabé vdovy,

sirotku jež v oné době život dala –

Hildě, která svého otce nepoznala!

Brzy nápadníků dotěravých davy

podávaly sobě dvéře, ale vdova

odolala všem, jich lichotivá slova

minula se s cílem, nezmátla jí hlavy;

dcerušce se všecka věnovala milé,

přilnula k ní celou něžnou svojí duší,

vychovala ji, jak na stav její sluší,

– k šlechtě její rod se čítá starobylé –,

obětí se žádných nelekala pro ni.

Jako fialka, jež skryta v houšti šeré

vůní sladkodechou, kterou vůkol roní,

vábí k sobě chodce: takto zraky steré

upialy se záhy ke květince vnadné,

v úkrytu jež rostla; ale srdce žádné

nemohlo jí dosud upoutati k sobě.

Teprv nahodilé setkání to se mnou

vmetlo jiskru v srdce jejího noc temnou,

jiskru, která v oheň vzplála v krátké době...

Blaha mého nebem někdy mrak se mihne:

vlastenecký cit můj výčitky mi činí,

k cizímu že květu mysl moje tíhne,

srdce mé že v touze spěje – za Němkyní.

Ale mráček onen rozplyne se v mžiku,

jakmile jen Hildu zřím a sotva splynou

na pozdrav mi s jejích usměvavých rtíků

zkomolená slova mojí mateřštinou;

tak mi lahodí vždy prosté ony zvuky,

štěstím že se v oko vkrádá slza vlahá,

že se v zanícení chápu její ruky

a rty prosí: „Znova opakuj to, drahá!“