Ze zápisků zapomenutého. (V.)

Osud proklínám, že ku psacímu stolu

přikoval mě v těsné, šeré kanceláři,

kde mne vítají jen haldy protokolů,

příroda kdy tone ve sluneční záři;

jasněji vždy cítím onu pravdu tuhou,

čas že je mým pánem, já jen bídným sluhou.

Stále mocněji se vzmáhá touha ve mně

po tom maličkém, však drahém kousku země,

kolébka kde moje prostá kdysi stála

a kde všecko mluví ke mně řečí známou:

zádumčivé lesy, šedá, vážná skála,

vlny řeky, jež se o balvany lámou,

tajůplná „boží muka“ na rozcestí,

potok, jenž si cestu lučinami klestí.

jakmile jen čas – můj tyran hrozný – svolí,

prchám z dusné Prahy, těkám po okolí,

ale nikde pro mé choré srdce léku;

hynu touhou po vás, drahé moje hory,

po velebném hymnu, který pějí bory,

po ručeji chladném, který v divém jeku

v rokli zející se vrhá vodopádem,

po klikatých stezkách, utajených oku,

které po zarostlém horských obrů boku

k temenům se jejich leckde plazí hadem.

Ústa má se tobě často posmívala,

venkove, a často šosáckým tě zvala...

Ach, jak rád bych nyní na chvíli jen krátkou

prodlel mezi tvými šosáky! Teď asi

bavil bych se všedních hovorů jich látkou

o nadějích na žně, krásném o počasí.

Zhnusily se mně již kritiky a klepy

lecjakého hejska, jenž se práce štítí,

v kavárně jen celé odpoledne dřepí,

lidem posmívá se, v jejichž srdci nítí

„zpozdilá“ se láska k národu a vlasti,

lidem, kteří dosud věří v ideály,

moderní jež člověk se sebe má střásti – –

Hynu touhou po vás, drahé moje skály!