Ze zápisků zapomenutého. (VI.)

V pusté moje nitro, děsné do tmy oné,

ve které má duše rozervaná tone,

zasvitla mi hvězda. Krátkou bouří právě

otřásl se vzduch a ve vysoké trávě

dosud po dešti se kapky vody třásly,

když jsem do Královské Obory se stáčel;

na zeleni svěží zraky mé se pásly,

po vlhkém jsem písku sám dnes tudy kráčel.

Avšak nikoli – teď blízko pod kročeji

písek zachrastěl, a stezek na rozhraní,

jež se rozbíhají odtud do alejí,

zjevila se starší, hrdá postať paní,

s ní pak dívka, která andělem spíš byla;

zdálo se, že je tu bouře překvapila.

Jako blankyt jasné oči cizí krásky

dotkly se mne letem – a já v téže chvíli

propadl jsem kouzlu zlatovlasé víly,

v ňadrech vzpučelo mi rázem poupě lásky.

Bezděky jsem stanul, s utajeným dechem

sledoval jsem obě dámy, které spěchem

mizely mým zrakům v stromořadí temné...

Potom bez cíle jsem dlouho bloudil sady;

živá červeň v líčku neskonalé vnady,

blankytné ty zory, které dotkly se mne,

zlato kadeří i ňader bujná vlna –

vše to vznášelo se stále před mým zrakem.

Dosud moje duše stesku byla plna,

čelo často krylo zlověstným se mrakem;

jediný však pohled oček do azuru

z duše stesk a s čela zaplašil mi chmuru.

Kam se zrak můj ztočil, všude zřel teď lásku:

v šeré spleti větví, které objímají

utajené světu, hnízdo sedmihlásků,

na lučině pestré, nad níž třepetají

motýlů se hejna, v křišťalných vod hloubi,

o plod svůj kde tvorů rod se stará němý,

ba i na písčité, kamenité zemi,

na níž nepatrní mravenci se snoubí...

Nad bílou teď blankou sedím v zadumání,

roje myšlenek se honí mojí hlavou,

všecky pak se nesou světlou za postavou,

jež se vánkem vznáší vedle hrdé paní.

Na oslavu lásky, jež mou duši chvátí,

všecky ony sladké, něžné melodie,

jak mi zvučí v duši, chtěl bych vyzpívati –

ústa má však mlčí, jenom srdce bije...