Ze zápisků zapomenutého. (VII.)

Kde můj dávný klid ? Kde chuť a láska k práci?

Jedna myšlenka jen plní moji duši;

odežeň ji třeba, vždy se znovu vrací,

v rozpálené skráně mocným křídlem buší,

vzdechy na rty, rosu ve zrak loudí snivý

a sen s těžkých víček plaší konejšivý.

Jako růžolící na blankytě zoře

kráska neznámá mně v temno duše svitla,

meteorem jasným vzplála a se kmitla,

zazářila – zhasla, zapadla kams v moře.

Darmo celé dni teď bloudím ulicemi,

sady, alejemi, procházkami všemi, –

nikde po ní stopy; jenom v mysli mojí

vidinou se vznáší zářnou, nedostižnou,

po níž srdce zmírá v toužném nepokoji.

Chtěl bych vládnout štětcem, abych rukou svižnou

zachytil ty sladké, něhyplné rysy

tváře andělské, jak vtiskly se mi v duši,

postať rajských vděků, jaké Olymp kdysi

žasnoucímu zraku zjevil na Venuši;

chtěl bych býti lunou, která s modré výše

do panenské její ložnice se dívá,

rouškou, která její bujná ňadra skrývá,

vzduchem chtěl bych býti, který ona dýše...