Ze zápisků zapomenutého. (VIII.)

Konec je mých muk – já našel jsem ji zase!

Sotva kancelářská práce skončila se,

za město jsem chvátal po svém obyčeji

zbožňovanou dívkou v myšlenkách se bavě,

když jsem náhle vzdušnou postavu zřel její;

z krámu jakéhosi vycházela právě

a jak zavřít chtěla dvéře, na jich klice

uvázla a z ruky upustila knihu.

Skokem byl jsem u ní, knížku v okamihu

zdvihl jsem a krev se vehnala mi v líce,

když jsem s úklonem ji vracel ručce malé.

I jí setkání to naše nenadálé

zbarvilo líc nachem, s jejích kyprých rtíků

splynula pak tiše krátká slova díků.

V chvíli tu mi bylo, s vrcholu jak slasti

střemhlav bych se řítil děsné do propasti,

ach, vždyť – německá jí slova se rtů zněla!

Ale hvězda, která svítila jí v oku,

rázem zaplašila všecky chmury s čela.

Nevím, jak se stalo: po jejím pak boku

šel jsem Prahou – kudy, hlava moje neví;

kráčel jsem jak ve snách vedle sladké děvy,

opájeje sluch svůj hudbou její řeči,

až jsme u cíle se octli svojí dráhy,

v tichém, poetickém koutku staré Prahy,

o minulosti jenž její slavné svědčí.

Dosud cítím slast, jež projela mi tělo,

srdce k rychlejšímu popohnala tluku,

když mi při rozchodu měkkou svoji ruku

podávala; v sluchu dlouho-li mi znělo

každé její slovo, rozkoš nepoznanou

jako z rajských luhů melodie sladká

budila v mém nitru slovíčka dvě krátká,

která zašeptala v posled: „Na shledanou!“