Ze zápisků zapomenutého. (X.)

Jsem u cíle: jeť Hilda mojí ženou

a svět má o dvě šťastné děti víc!

Ba věru, děti jsme, jimž nepřeženou

se těžké mraky přes jich smavou líc.

Těch sladkých starostí, jichž mysli plny!

Je přední naší snahou způsobit,

by nový, jejž jsme vybrali si, byt

byl dosti útulný a pohodlný.

Co názorů tu, přemýšlení, rad,

jimž mnohý by se s chutí zasmál snad!

Vše v pokojích se přerovnává denně,

co včera uprostřed, dnes v koutě stojí,

a při tom leckdy malému se boji

též nelze vyhnouti; mé drahé ženě

se líbí vše, co v německém je slohu,

mně jinak zas – a brzy maličká

se vyvinula z toho potyčka,

jež skončila se hladce – chvála Bohu!

Teď na nábytek, na obrazy cizí

již hledím usmířen a bez reptání,

z mé duše odpor víc a více mizí

a hlava v úctě před modou se sklání,

jež zachvátila v Čechách všecky strany

i jejich vůdce, naše velikány...