Ze zápisků zapomenutého. (XI.)

Mně z domova psal bratr po čase:

„V den tvého sňatku utopila se

blíž přívozu neť kmotra Blahoslava.“

Tou zprávou se mi zatočila hlava –

má Carmen mrtva! Carmen, Carmen moje!

V tu chvíli vešla Hilda do pokoje.

Tak byl jsem dojat, na otázky její

že odpovídal jsem vždy zmateněji,

až posléz Hilda psaní přečetla si,

jež z rukou chvějících se vypadlo;

já tušil jsem, že v duši její asi

zlá vášeň vbodla svoje žihadlo.

Ba příliš dobře tušil jsem; v mé nebe

se záhy vplížil nevítaný host,

muk sterých strůjce, děsná žárlivost,

jež srdce rve ti v kusy, krev tvou střebe,

zří stíny tam, kde jiní světlo vidí,

a krvelačné šelmy tvoří z lidí.

Zlý onen démon, vrah ten lásky starý

mou Hildu uchvátil v své drsné spáry,

že v krátkém čase změnila se zcela.

Kam přítulnost se její něžná děla?

Chlad ledový hned vane z její řeči,

hned vášnivý z ní, divý sálá plam,

a její hled, v němž přetvářka a klam,

jen o bezmezné nedůvěře svědčí.

Vše věrně jsem jí vyznal – marno všecko!

Dál nevěří jak tvrdošíjné děcko!