Ze zápisků zapomenutého. (XII.)

V mém nitru bouří žhavé peklo muk – – –

„Jsi, hochu, zaslepen jak mladý kluk,

jenž po prvé se napil z lásky číše

a milostné jen verše všude píše.

Ty nezříš červa, jenž se v růži kryje,

a neslyšíš, jak jedovatá zmije

ti syčí na blízku – vždy blíž a blíž...

Spíš, brachu, tvrdě; kdy se probudíš?“

List takový mne došel bez podpisu

a pochyb červa nasadil mi v duši.

Kdo jest, kdož klid můj z nenadání ruší?

Zda přítel to či člověk, z jehož rysů

se škodolibost na mne drze chechce,

či nevčasný to žert je naposled?

Tak přemítám; než mrak, jenž zkalil hled,

se přece nijak rozplynouti nechce,

spíš roste ještě, podobu svou mění,

až příšerná je nyní z něho saň,

jež na mne zuby jedu plné cení

a syčí posměšně: Nuž, braň se, braň!

Pryč, přelude! Což rozum snad mne míjí?

Snad jsem již uštknut jedovatou zmijí

a v hrozné horečce má hlava šílí?!

Ach, jaký jsem to bloud byl pošetilý,

že podlehl jsem smyslů mámení!

Ten, bezbranného v bezejmenném listě

kdo napadá, sám bídákem jest jistě!

Hle, jak ten list se svíjí v plameni...