Ze zápisků zapomenutého. (XIII.)

Dnes péro smáčím v srdce svého krvi,

jež zkrvavělým spárem mrzký vrah

mně rozdrásal a patou zdeptal v prach.

Proč ještě žiju dál? Proč pohled prvý

v tu tvář, v níž klam a přetvářka a lež,

mně vzal jen rozum – proč ne život též?!

Však ztiš se, mysli, ňadro, přestaň stenat,

ať ruka moje na památku věčnou

můž’ chvějnými zde rysy zaznamenat

mou potupu a hanbu nekonečnou...

Již od rána jsem nikde neměl stání;

snad vinno tím to bezejmenné psaní,

tón jeho příkrý, posměšná ta slova,

jež vracela se v mysl stále znova.

Dřív o hodinu, než můj zvyk je denní,

jsem spěchal domů z dusné kanceláře

a v nevysvětlitelném rozčilení

mně srdce bušilo a plály tváře;

hnán divnou tuchou pádím po schodech

a znaven, stěží popadaje dech

se vrhám v první dvéře... Výkřik trojí

se rozlehl v tu chvíli po pokoji.

Mně všecka k srdci srazila se krev,

strop na mne řítil se, co v témže čase

mně pod nohama půda ztrácela se.

Ó bože, jaký hrozný – hrozný zjev!

Tam v šerém koutku na pohovce seděl

muž neznámý a k němu přitulena

má mladá, bídná – polonahá žena...

Sval všeliký mně službu vypověděl,

že bez hnutí jsem stál jak z kamene.

Mé ztrnulosti užil bídník mladý

a skokem s okna prchl do zahrady;

však žena nestoudná, jíž s ramene

se smekl šat, se na kolena vrhla

a zdvihla ruce sepiaté... Tak sdrhla

mně hrdlo bolest palčivá, ni hlas

že z něho nevyšel; než ihned zas

mnou zalomcoval vztek, já necítil

jsem sebe již, když náhle ze všech sil

teď odstrčil jsem bídnou onu ženu,

že hlavou padla na protější stěnu.

Již k nové jsem zas ruku zdvíhal ráně,

leč napřažená paže sklesla maně,

zrak od bídnice hned se jinam točí,

ret šeptá: „Neznám tebe – jdi mi s očí!“

Pak stál jsem mlčky s tváří zachmuřenou,

až ta, jež mou se jmenovala ženou,

se zdvihla se země – květ uvadlý.

A když už dvéře za ní zapadly,

pad’ na pohovku jsem a jako dítě

jsem rozplakal se hořce – křečovitě...